Historie Tibetu

Dějiny Tibetu jsou významně spjaty s mužem jménem Songcän Gampo, který v 7. století sjednotil oblasti v okolí řeky Jarlung (Brahmaputra) a dal tak vzniknout prvnímu státnímu útvaru na tomto území. Songcän Gampo vytvořil mocnou říši a je znám jako první tibetský buddhistický král. 

Za jeho panování se totiž do Tibetu dostal buddhismus, který se za vlády jeho následníků stal státním náboženstvím. Songcän Gampo vytvořil mnoho reforem a jeho říše se rozrůstala dále do střední Asie. Ve druhé polovině 8. století se pod nadvládou Tibetu nacházelo království Nan-čao, které však v rozhodující chvíli Tibet zradilo a podpořilo znepřátelenou Čínu. Nepřátelství těchto dvou zemí pokračovalo i v následujících letech. Nakonec Čína i Tibet podepsaly v roce 822 mírovou dohodu, v níž byly detailně vytyčeny hranice mezi oběma zeměmi. Tato mírová smlouva byla tehdy vyryta do tří sloupů, z nichž jeden je dnes k vidění u kláštera Džókhang ve Lhase. 

Ve 13. století se dostal Tibet pod nadvládu Mongolů. Tibetským vládcem se tehdy stal hlavní představitel buddhistické školy „Sakjapa“ (Škola šedé země). Vládu sakjapovců se podařilo svrhnout v polovině 14. století a za nového krále byl zvolen Čhangčhub Gjalcchän. Roku 1578 byl do dvora mongolského vládce Altana chána pozván vysoce postavený láma školy Gelugpa - Sönam Gjamccho a byl mu udělen titul první dalajláma, což ve volném překladu znamená „Oceán moudrosti“. Roku 1642 došlo ke svržení tibetského krále a na jeho místě ho vystřídal dalajláma – světský i duchovní vládce Tibetu.

Celé 18. století se neslo ve znamení nepokojů – Tibet na krátkou dobu dobyli Mongolové, které však vytlačila čínská vojska, poté do země vpadli nepálští Gurkhové, jež opět vyhnala čínská armáda. Tibet byl v tomto období velmi ostražitý vůči cizincům, zejména pak vůči Evropanům. Nenavazoval žádné diplomatické, náboženské ani obchodní kontakty. Evropští misionáři převážně z Portugalska, kteří již předtím působili v Číně, byli ze země opakovaně vypovídáni. Tibetští církevní hodnostáři měli vůči nim autoritativní odmítavý postoj. 

V 19. století se Tibet stal středem zájmu dvou významných mocností – Anglie a Ruska. Odehrávala se zde tzv. Velká hra, což byl strategický konflikt mezi Britským a Ruským impériem. Britové Tibet již v 60. letech 19. století tajně mapovali a roku 1903 se pustili do přípravy vojenské expedice, kterou si chtěli vynutit otevření Tibetu pro obchod. Celkem 3 tisíce vojáků a 7 tisíc šerpů překročilo hranice Tibetu pod vedením plukovníka Francise Younghusbanda. Přestože se tibetští generálové chtěli vyhnout násilnostem, vyžádala si tato „malá válka“ životy tisíců Tibeťanů i britských vojáků. Největší krveprolití se odehrálo 31. března 1904 v horském průsmyku u osady Guru.

Třináctý dalajláma uprchl do Mongolska a dne 23. září 1904 byla ve Lhase podepsána dohoda o otevření hranic Tibetu pro volný obchod mezi britskými a tibetskými subjekty. Britské vládě bylo vyplaceno odškodnění za výlohy spojené s vysláním vojenských sil do Lhasy. Dohoda zaručovala, že Tibet bez britského souhlasu nepodstoupí své území žádné jiné mocnosti ani neudělí jiné mocnosti koncesi pro zřizování železnic, dolů a telegrafních linek. V roce 1912 odešly z Tibetu čínské jednotky a až do 40. let minulého století byli Britové jedinou zahraniční složkou, která měla právo pobývat na tibetském území.

V roce 1949 došlo k největšímu obratu v historii Tibetu. Toho roku poprvé na jeho území vstoupila armáda Čínské lidové republiky, porazila tibetskou armádu a obsadila polovinu země. V květnu roku 1951 byla tibetské vládě vnucena Sedmnáctibodová smlouva o mírovém osvobození Tibetu. V Tibetu bylo tehdy přítomno na 40 tisíc vojáků, kteří hrozili, že obsadí hlavní město Lhasu a zničí celý tibetský stát. Tibeťané tak neměli příliš na vybranou. Podepsáním této smlouvy se Tibet ocitl pod svrchovaností Číny. Jelikož však byla smlouva podepsána a přijata pod nátlakem, nebyla z hlediska mezinárodního práva platná. Oficiálním odůvodněním vpádu čínských vojsk na území Tibetu bylo „zachránit tři miliony Tibeťanů před imperialistickým útlakem a zabezpečit ochranu západní čínské hranice“. 

S čínskou invazí byla spojena řada komunistických reforem odrážejících režim Mao Ce-tunga. Reformy měly za následek omezování osobní svobody i vlivu tibetského buddhismu. Odpor proti čínské okupaci tak neustále narůstal a tím se zvyšovala i míra čínské represe. Docházelo k ničení náboženských staveb, mniši a významné představitelé země byli vězněni. Roku 1959 došlo ve Lhase k velkému protičínskému povstání, které však bylo krvavě potlačeno. Celkově v průběhu 50. let 20. století zahynuly tisíce Tibeťanů – jen od března 1959 do září 1960 zabila lidová osvobozenecká armáda během vojenských akcí 87 tisíc lidí. Proti této situaci nemohl nijak zakročit ani čtrnáctý dalajláma Tändzin Gjamccho (nar. 1935) a tak uprchl přes Himálaj do Indie, kam ho následovaly tisíce Tibeťanů. 

Přestože byla ještě v roce 1960 zveřejněna mezinárodní komisí právníků zpráva, z níž vyplývalo, že Čína svým jednáním porušila hned 16 článků Všeobecné deklarace lidských práv, situace v Tibetu se nijak nelepšila, ba naopak. Dalajláma vytvořil v Indii tibetskou exilovou vládu a v roce 1963 vyhlásil ústavu demokratického Tibetu. Tibeťané, kteří ve své zemi zůstali, však byli i nadále nábožensky utlačováni, Čína se trvale dopouštěla porušování lidských práv a systematicky ničila další historické a náboženské památky Tibetu. Ani tyto kroky vedené čínskými okupanty však nedokázaly zlomit odpor tibetského národa a přistoupit na kladené podmínky.

Situace se mírně zlepšila po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976. Čínská vláda tehdy na svobodu propustila 34 členů tibetské administrativy, byl umožněn vstup cizincům do země a Tibeťané, kteří zůstali v Tibetu, mohli navštívit své příbuzné v exilu. Dalajláma ve světě získával větší mezinárodní podporu a členové mnoha zemí jej v boji proti Čínské okupaci podpořili. V roce 1987 však Čína odmítla jakékoliv mírové rozhovory a dalajlámův „Pětibodový mírový plán“ zavrhla. Ještě v témže roce došlo ve Lhase opětovně k demonstracím na podporu nezávislosti Tibetu, na což čínské úřady reagovaly zase násilím. Při nepokojích přišlo o život nejméně 19 lidí. V roce 1989 pak došlo k masakru na pekingském Náměstí nebeského klidu, kdy zahynuly stovky lidí, další stovky byly popraveny nebo uvězněny.

Ani více než 60 let poté, co Čína provedla okupaci Tibetu, nežijí Tibeťané svobodně a jejich práva na území nebyla obnovena. Čínská lidová republika stále odolává mezinárodnímu tlaku a situace v Tibetu se nijak nezlepšuje. Je tak vážně ohroženo přežití tibetského lidu a zachování tibetské kultury. Potlačováno je především náboženství, zakázána je svoboda projevu i názoru, dochází k věznění lidí, kteří i tak žijí na hranici chudoby. Velkým nebezpečím je pak přesídlování čínských občanů do Tibetu, kvůli čemuž dochází k rasové diskriminaci – Tibeťané se totiž ve své vlastní zemi stávají menšinou.